Auto není ovce

…o psech, co pasou věci, které by pást neměli….

Pes mi pase auta/cyklisty/běžce… dosaďte. Pes tedy pase něco, co by pást neměl. Toto je velmi častý problém, se kterým zoufalí majitelé přicházejí. Nechci tedy ukazovat prstem, ale v naprosto drtivé většině se jedná o majitele border kolií. Toto plemeno zkrátka má svá specifika a obsesivní chování tohoto typu může být obrácenou stranou mince k jejich rychlému učení, pracovitosti a obratnosti.

Svůj postup řešení nemůžu nazvat nějakým obecně funkčním dogmatem, které by bylo ověřeno vědeckými experimenty profesionálních zvířecích behavioristů. Mě ale tento postup fungoval…. Teda vlastně funguje. Je to proces a je na dlouho… to jste asi nechtěli slyšet, že? Některé dny jsou lepší, jiné horší, ale trend je jasný – zlepšuje se to… a dává mi to smysl.

Proč to ten pes dělá?

Zde se nechci úplně zabývat původem pasteveckého instinktu z pohledu genetiky. Jakmile jsem zjistila, že mi pes pase auta (když tedy nepočítám všechny ty klasické fáze: popírání, vzpoura, vyjednávání, deprese, přijetí), začala jsem se zamýšlet nad tím, čím je chování podmíněno. Pouhá přítomnost pasteveckého instinktu nestačí. Existuje spousta jedinců, kteří pasou prostě když pást mají – ovce, husy, případně dobytek, ale v přítomnosti aut, či cyklistů je to ani nenapadne. Vycházela jsem z toho, že pes sklouzne k tomuto typu chování z důvodu nedostatku kontroly nad situací – v případě, že neví, jak s prostředím naložit, sáhne k instinktem podmíněnému chování. Je přesvědčený, že to bude fungovat, říká mu to jeho vlastní tělo. Pohybující se objekty jsou nevyzpytatelné, jejich následující pohyb je nepředvídatelný a tím pádem pes ztrácí kontrolu nad situací. Zároveň dochází k zvýšení stresu. Častá reakce majitele je v takovouto chvíli trest, čímž dojde k dalšímu vyplavení stresových hormonů a celá situace se jaksi cyklí a nijak nezlepšuje, spíš naopak. Z tohoto důvodu zde nefandím úplně využití averzivních metod, jako je fyzický trest. Určitě budou případy (a bude jich plno), kdy to fungovalo. Řekne se „jedna dobře mířená facka v pravou chvíli udělá lepší službu, než týdny tréninku“. No jo, ale bude fakt dobře mířená? Bude v pravou chvíli? Za mě je v té rovnici moc neznámých a výsledek moc random, než abych do tohoto řešení šla. Je to ale v podstatě jen o riziku účinnosti metody, které jsme jako majitelé ochotni přijmout, když se pro tu kterou metodu rozhodujeme.

Co se dozvíte z diskusí

Tady se musím trošku zmínit o veřejných diskusích. Často na diskusních fórech vidím, že se zoufalý majitel dožaduje rady, co má dělat, když jeho pes pase auta. V komentářích se mu pak dostává rad typu „já jsem to svému psovi nedovolil“, nebo „já jsem teda u svého psa toto chování zarazila hned ze začátku“, „prostě mu to zakažte dělat“ a podobně. Hm… díky za názor, to mi moc nepomůže. Jinými slovy, nechápu, co si pod tím mám představit. Co jako znamená „nedovolte mu to“? Jak si mám představit to, že někdo něco psovi „zatrhnul“? Co mám teda udělat? Takový majitel pak dojde do stavu vnitřní frustrace – dobře tak já mám problém, ostatní ho zjevně nemají a vyřešili to nějak úplně jednoduše, takže jsem teda asi špatný majitel. Starám já se vůbec o toho psa dobře? Rozumím mu vůbec?… Z vlastní zkušenosti můžu říct: nechcete být frustrovaný majitel. Takový majitel psovi nepomáhá, nehledá řešení, nepracuje na problému, ale naopak upadá do letargie.

Nabídni mu balónek, říkali….

O něco lepší už jsou reakce, které se opravdu snaží navrhnout nějaké řešení – nejčastěji se jedná o doporučení, aby se dotyčný pokusil odlákat pozornost psa na pamlsek, nebo hračku. No proč ne, jestli to funguje. Nechci, aby pes koukal po autech a pásl je, nabídnu mu místo toho jídlo a chci pozornost na sebe. Pokud je pes schopný tento můj nárok splnit, může to být do jisté míry funkční strategie. Do jisté míry píšu záměrně. Ono totiž do budoucna nikdo asi nechceme psa, který bude při chůzi okolo silnice neustále udržovat oční kontakt a svoji pozornost na nás. Kromě toho, že by to pravděpodobně nebyl schopný vydržet déle než pár minut, i tato činnost u psa sama o sobě zvyšuje vzrušení a tím pádem hrozí další reakce, které nechceme. Horší ale je, že většina psů ani není schopná přesměrovat svoji pozornost z objektu na majitele, nebo alespoň ne v začátcích učení a na krátkou vzdálenost od objektu zájmu. Nepomáhá hračka, ani pamlsek vysoké hodnoty, pes je v jiné dimenzi, nedokáže vnímat impulzy od majitele, natož tak se učit nové chování. 

Co by tedy pes měl v takové situaci vlastně správně dělat?

Zásadní věc – pokud se mi nelíbí, že pes provádí určité chování, je taky fajn definovat si, co vlastně teda chci, aby dělal místo toho .Co tedy po psovi chceme? Jedním slovem klid. Klidné zvíře rovná se zvíře, které je schopné se něco učit, přijmout informaci a méně pravděpodobně bude reagovat nepředvídatelně. Pokud chci, aby se můj pes choval v přítomnosti projíždějících aut klidně, potřebuju logicky začít na větší vzdálenosti, kde není klidné chování ještě naprosté sci-fi. Klid lze podpořit konkrétním chováním, jako je například čuchání, nebo stereotypní pohyb. To jsou možné alternativy, které můžu psovi nabídnout namísto pasení. 

Jak toho dosáhnout?

Dobře, takže co chci, aby pes dělal místo pasení aut bychom měli. Chci, aby byl v klidu a věnoval se jiné činnosti. Čuchání může být vhodná alternativa – je samo o sobě uklidňující a přesměrovává psí pozornost do jiné dimenze. Aby byl pes schopný převést svoji pozornost na pachy, či případně rozházené pamlsky v trávě, potřebuju být v dostatečné vzdálenosti od objektu – například od silnice, kde jezdí auta. Vzdálenost se samozřejmě dá pak postupem času zmenšovat až na úplné minimum. 

Pro efektivní řešení je však záhodno se na problém koukat komplexně – kromě vysoké míry stresu u psa nám zde ještě hraje roli i úroveň fixace na majitele, ochota s ním spolupracovat a schopnost pracovat s vlastními emocemi. Toto všechno jsou věci, které se dají podpořit velkou škálou her a cvičení. Rozebírat je zde všechny nebudu, to by bylo fakt na dlouho, ale takový malý spoiler si přece jen neodpustím: jelikož všechno je spojené se vším a psí mozek není jen soubor od sebe oddělených navzájem nesouvisejících naučených povelů, může vám třeba i takové pěkné přivolání pomoct popasovat se s problémem tohoto typu. Stejně tak učení snadných triků, hraní čuchacích her mimo trénink doma v klidném prostředí … no a takto by se dalo pokračovat dlouho😊.

Selským rozumem…

Je to asi tak podobné, jako když se rozhodnete, že chcete zhubnout. Můžete začít běhat každý den hodinu, což pravděpodobně po pár dnech vzdáte, protože najít si denně hodinu je těžký. I v případě, že by se vám to povedlo, asi vás to nebude pořád dokola bavit. A v neposlední řadě si stále se opakujícím pohybem bez jiných podpůrných cvičení odrovnáte záda. Za pár měsíců tak zjistíte, že jste zhubli jen málo, nebo vůbec, běhat jste byli všehovšudy párkrát a jste frustrovaní, jelikož se vám nároky na sebe nedaří dodržovat a efekt rozhodně neodpovídá vaší původní představě. Jako mnohem efektivnější se jeví strategie dělat víc věcí – upravit stravu, líp spát, místo hodiny běhu si dát třeba 10 minut, ale střídat to i s jinou verzí pohybu. Tyto malé změny se vám budou snadno plíživě dostávat do běžného režimu, až zjistíte, že je z nich nový návyk. A co víc, cítíte se celkově mnohem lépe. I co se hubnutí týče, zabralo to.

A se psy je to stejné – pokud budete den co den drilovat jednu věc, otrávíte sebe i psa a efekt nebude až tak velký, jako když se na celou věc pokusíte kouknout komplexně a podle toho se s ní i pokusíte pracovat. Makat na vzájemném vztahu a důvěře, toleranci na vnější vlivy, pozitivní zkušenosti s jinými pohybujícími se objekty, které však u vašeho psa pasecí chování nespouštějí… a to všechno klidně každý den, ale jen chvilku. I když je to těžký a pasení aut, nebo cyklistů vás pravděpodobně ovlivňuje na denní bázi, doporučuju nenechat se problémem takzvaně „sežrat“. Snažte se i přes tento problém najít chvíle a činnosti se svým psem, které vás oba baví a užíváte si je. Kdy jde zkrátka to, že má pes někde problém na chvíli stranou. 

Když se to zvrtne…

Většina z nás žije se psy ve městech. Pokud váš pes pase auta, ale žijete na samotě u lesa, pravděpodobně vás toto jeho chování zas až tak netíží. Že nejde vyřešit takto komplexní záležitost přes noc, ani během jednoho týdne, to je asi jasný. Co ale s tím? Nejde přece psa zavřít na několik měsíců doma. Pes se zkrátka s okolním světem bude setkávat. A ne vždy máte možnost citlivě si nastavovat vzdálenost od silnice a nechávat psa vyčuchat pamlsky. Někdy prostě potřebujete dojít z bodu A do bodu B. 

Body pro krizový scénář:

  1. Psa mějte vždy pevně připnutého na bezpečném postroji. Z obojku se může vyvlíknout, nebo při prudkém výpadu sám sobě ublížit. Doporučuju taky psy kolem silnic nenechat vodit malé děti, nebo starší lidi. Potřebujete prostě psa bezpečně udržet. To, že dělá něco, co nechcete je jedna věc, ohrožení zdraví další osoby je věc druhá.
  2. Využívejte bariéry – zaparkovaná auta, stromy, budovy, když není jiná možnost, tak klidně sami sebe – pes se pokouší ve většině případů hlavně fixovat objekty pohledem. Pokud to jen trošku jde, snažte se ten pohled přerušit. Zírání samo o sobě může být pro psa odměňující. A vy ho za takovou činnost určitě nechcete odměňovat.
  3. Předvídejte – snažte se reagovat dřív, než pes spustí reakci. Pokud například tušíte, že bude problém, pokuste se dostat se psem do větší vzdálenosti, nebo rozházejte do trávy pamlsky, aby se pes zaujal čicháním ještě dřív, než začne fixovat pohledem auto.

Samotný trénink se psem v mém případě obsahoval následující aktivity a cvičení:

  1. Hry na pozornost – jejich účelem bylo zvýšit svoji hodnotu vůči prostředí. Zkrátka a jednoduše chci být pro psa tím nejlepším a nejzajímavějším objektem široko daleko.
  2. Zóna odměn – podobně jako v případě prvního bodu: cílem je zvýšit u psa tendenci držet se co nejblíže u mě. Zvíře, které je pod kontrolou se mi vždy bude minimálně snáze dostávat do bezpečné pozice
  3. Práce s paralelními podněty – tedy s objekty, které některým svým atributem připomínají to, s čím má můj pes problém, ale pes na ně nemá reakci. Například u mě to byli cyklisti – jsou to pohyblivé objekty, pohybují se po silnicích a jejich pohyb je plynulý – stejně jako u aut. S cyklisty můj pes problém neměl, s auty ano. Dalším paralelním podnětem byla například sekačka na trávu – ta se zase autu podobá vrčením motoru. Sama o sobě je psovi ukradená. Takovýchto příkladů bychom mohli najít spoustu. Například u psů, kteří pasou běžce by paralelním podnětem byli chodci – vizuálně jsou stejní, ale pohybují se pomaleji a tak na ně pes nereaguje. Pamatujte, že od psa chceme, aby vlastně v přítomnosti těchto pro něj problematických podnětů nedělal nic. To, že po něm chceme nicnedělání mu nejlépe vysvětlíme v přítomnosti podnětů, u kterých bude pes nicnedělání sám od sebe přirozeně nabízet a my máme tím pádem co odměnit.
  4. Zklidňování – každá emotivní událost, ať pozitivní, nebo negativní vyvolá zvýšení stresových hormonů v organismu. Každé takové navýšení zvyšuje i možnost nechtěné reakce. Stejně, jako u psů reaktivních vůči jiným psům může zvýšený obsah stresových hormonů zapříčinit útok i v situaci, kterou ještě pes normálně zvládá. Neříkám, že je nutné psa držet někde ve vákuu, ale snažím se poskytnout mu dostatek spánku, klidné místo pro relaxaci, čichací aktivity, zábavu typu lízacích podložek a celkově cokoliv, co ho udržuje v tak nějak v chill zóně.
  5. Učím psa zvládat složitější emoce, zvyšuju psychickou odolnost a pracuji na schopnosti přepínání z klidu do aktivity a zpět. To vše za pomoci her.
  6. Trénink s problematickým podnětem – tedy v tomto případě s auty. Cílené tréninky, kdy si mohu stanovit bezpečnou a pro psa zvládnutelnou vzdálenost od podnětu. Vzdálenost pak postupně snižuju dle toho, jak pes zvládá. Tyto tréninky mohou být klidně poměrně časté, ale jsou ze začátku velmi krátké.

Z výše popsaného je jasné, že trénink s konkrétním podnětem je jen relativně malou částí v celém souboru mnoha dalších dovedností. V případě problému máme jakožto lidi tendenci se na problém hodně zaměřovat. A znáte to – kam dávám pozornost, to roste. Někdy je tedy alespoň za mě lepší rozvrhnout svoji pozornost mezi více aktivit a koukat se na celý problém v kontextu. Některé dny netrénuju vůbec. Prostě jen dám psa do auta, odvezu do lesa a tam si užiju procházku. Přijmu tak raději fakt, že mi vyřešení celého problému bude trvat déle, ale já si alespoň zachovám zdravý rozum 😊.

A ještě jedna, taková možná trošku kontroverzní věc: nebojte se také vůči svému psu vymezit. Vyjádřit svůj nesouhlas s tím, co pes dělá se dá i jinak, než že ho přetáhnete klackem. Na stanovení hranic (v případě, že je provedeno s citem a pro psa čitelně) není třeba se koukat skrze prsty. Ono ve výsledku je i pro toho psa příjemnější vnímat svět v definovaných obrysech, než jako jeden rozplizlý flek, kde je všechno možné a tím pádem i nepředvídatelné.

Kdybychom se teď vrátili k našemu příběhu o hubnutí: stejně tak, jako by každému z nás fungoval jiný postup, tak i psi potřebují vždy individuální přístup. Někomu by zkrátka stačilo vyřadit ze stravy jeden typ potraviny a každý den chodit do práce patnáctiminutovou procházkou, místo jízdy autem. Pro jiného bohužel každé shozené kilo znamená hodiny cvičení a razantní změny ve stravovaní. Nezbývá mi, než vám popřát, aby váš pes byl ten první případ a boj s nežádoucím pasením spočíval jen v několika trénincích a malých managementových změnách. Kdyby náhodou ne, máte před sebou skvělou příležitost, jak se zdokonalit v tréninku, práci a porozumění s vlastním psem. A to se vyplatí!